Směj se - a jsi všech, plač - a zůstaneš sám.

Chorvatsko 7.-11.9.2005

29. července 2010 v 14:48 | Jana |  Cesty
         
Jana

Huráááá!!!! Jedeme k moři!!!

            Je nás plné auto: Marcel, Kristýna s Ondrou, Pepa a já. Není nás zas tak plné, jako obvykle. Pepa má dokonce průhled zadním okénkem. A tak vidí na vlek naložený 5 červenými mořskými kajaky. Seeyak, touryak, kodiyak…a pozor… dvě baracudy. Není to tak dávno, co jsme si kladli otázku, kteří blázni si mohou půjčit tyhle jedovaté bestie. A už je máme. Po celé Praze totiž nebylo nic jiného k půjčení. Při vyzvedávání lodí ještě probíhá nakupování posledních nezbytností. A tak jsem bohatší o vodáckou bundu švejdovku, loďáček a nezbytné pruhované tričko.

Pepa si kupuje sandály, které sice doma má, ale neví kde. Tuhle fintu už má nazkoušenou. Poslední dobou už má doma více zdvojených věcí. Má to ovšem výhodu, že v obchodě přesně ví, co chce.
            Ráno v 6 jsme u Tonyho Šparady v kempu. Zapomínáme na nevyspání z cesty a balíme na vodu. Náš plán je vybavit se na 3 dny mimo civilizaci. Do lodí se nám všechno vešlo bez problémů. Nadbytek volného místa nás nutí brát zbytečnosti. Já přibaluji paraple, Pepa pyžamo a Marcel zrcátko.
paraple


Na vodě jsme s Marcelem první a nebaví nás čekat na ostatní. A tak z radosti, že se houpeme na moři, vymýšlíme vymyšlenosti. Vytahuji barevné paraple a nová mořská plachta vietnamské provenience je na světě. Než se ostatní nalodili, jsme už téměř na konci zátoky, aniž bychom pádlem hrábli do vody.
          
Pepa u kapličky

Majáček a kamenná kaplička na konci poloostrova nás lákají k vysednutí. Kouzelná zátoka nás k tomu přímo nutí. Po koupání a při polední siestě nás přemáhá nenaspaný spánek a tak usínáme na kamenech při krásné ukolébavce mořských vln.

           
kotva

Od majáku na V. Oštrici odjíždíme kolem třech menších ostrůvků k většímu Zlarinu.Zdá se nám, že vlny jsou tak akorát, aby bylo dobré se před nimi skrýt do závětří. Přístav ve Zlarinu je přívětivý, zmrzlina i pivko taky chutnají skvěle.
na pivku










Navečer ale nasedáme a míříme více do moře na Obonjan. Máme malinko problém s přistáním na ostrých útesech, ale nakonec jsme našli báječné místo. Za útesy je vykotlaná plážička, kam bez problémů schováváme lodě. S místem na spaní to zpočátku vypadá slibně, ale později přicházíme na to, že ta báječná rovná jehličnatá místa jsou mraveniště. Když už se nám konečně zdá, že jsme našli pohodlné pelíšky, vylétnou lidojedi! Hejna komárů na nás bezostyšně útočí. A tak i přes to, že je krásná teplá noc, stavíme tropika. Za naší rodinu staví jen Pepa, protože já usínám, jen dopadnu uprostřed piniového háje do jehličí, komáři nekomáři. Ale Pepa mě nenechá napospas těm dravcům a odkutálel mě do stanu.
stan
       
           Ze slastného spánku se budíme do slunečného rána. Máme zaručeně nejluxusnější ubytování s výhledem na moře. Vychutnáváme snídani na pobřeží. Poměrně rychle balíme těch pár věcí, co s sebou máme. Nasedáme do lodí a já jsem překvapená, že baracuda se chová stejně nejistě, jako včera. Po chvíli se s ní sžívám, což se pozná tak, že jsem schopna rozhlížet se po krajině. Že už jsem schopna svůj upřený pohled na špičku lodě odvrátit dokonce i o 60 až 90 stupňů. Dále se stále neodvažuji, takže v příštích chvílích se nedozvím, co se odehrává za mými zády.       

Pepa touží po vzrušení a tak nás žene do moře. Jedem na vnější stranu Zmajanu, ale hned po přejezdu k němu je jasné, že vlny jsou mnohem větší, než bychom chtěli. A tak ho obeplouváme s cílem dostat se před větrem do zákrytu dalších ostrovů. Poslední zátoka je čarokrásná a bez větru. A tak se jde obědvat, koupat a užívat si pohody. Jenže o to větší nás čeká šok, když opustíme její náruč. Zmajinským kanálem to pěkně protahuje. Vlny jsou vysoké, sem tam nás nějaká z legrace přelije. Vítr se nás snaží sfouknout . Pouštíme se do přejezdu šikmo proti vlnám. Musíme překonat asi 2 kilometry. Nemáme moc čas přemýšlet, jak moc bezpečná je to zábava. Uklidňuji se tím, že vlny míří ke břehu a že tady jistá naděje na přežití je. Snažíme se držet pohromadě a já s radostí zjišťuji, že se baracuda chová slušně. Pryč jsou problémy s udržením balance, které dosahují vrcholu při focení na oleji. Jakmile mě voda, vlny a vítr nutí spoléhat se na pádlo, je tahle lodička úžasná. Je jako střela a ani velké vlny ji nikam netahají. Už jsme u ostrova Tijat, otáčíme směr a surfujeme po vlnách podél břehu. Tento cvik se ukazuje být náročnější, než plavba proti nim. Ale když se nám podaří držet stabilitu zjišťujeme, že jedeme jako blesk. Před námi je vidět kostelík Tribunje a tak neomylně míříme do přístavu. Malý kamenný obloukový most je pro nás obloukem vítězným. A pohled od pivka z místní terasy nemá chybu.
Tribunj

           

Domlouváme plán na zítra. Pepa touží po dobrodružství a tak ho srdce táhne na opuštěný ostrůvek v moři. Kristýna, která očekává bouři, tajfun a vlny velikosti tsunami by ráda kotvila u pevniny. Nakonec se shodujeme alespoň na směru k Šibeniku s plánem dojet druhý den na vodopády na Krce. Tomu ovšem předchází dlouhé přesvědčování Kristýny, že Krka není dravá řeka a že rozhodně nepojedeme proti proudu, že až k vodopádům je vzduté moře. Kristýna nevěří, ale je tak vysílená, že nemá potřebnou energii k obraně.
          

zídka
Jedem asi 5 km k ostrovu Prvič, která se zdá být ideální k zabydlení. Problém je ale ten, že podél celého ostrova je postavena kamenná zídka a Pepa má pocit, že její překonání je vniknutím komusi na zahradu. Bez ohledu na jeho city k tomuto soukromníkovi nacházím idilické místo ke kempování. Rovná loučka plná rozmarýnu a bazalky mezi jalovci a borovicemi je neodolatelná.

Silný vzduch z těchto porostů snad i způsobuje Marcelovi divoké sny. Ve spánku vidí přicházet babičku s košíkem, která uštipuje vonné keříky a je pohádkově přívětivá. Cosi Marcelovi vypráví, ale ten je jako na trní. Jen on ví, kam večer před spaním odložil své extrementy a pozoruje babičku, jak se blíží k onomu místu…vskutku nepohádková pointa….
Ráno nás budí hromy a blesky. První co mě napadá je to, že se potvrdí obavy Kristýny a my zůstaneme uvězněni na ostrově. V duchu přepočítávám zásobu pitné vody a jídla. Je to velmi podobné počítání oveček a tak uprostřed zuřící bouře opět usínám. Další probuzení už je opět slunečné.
bouřka

pevnost

A tak plujeme dle plánu k Šibeniku. Ústí kanálu Sv. Anny stráží pevnost z roku 1835. Je neudržovaná a volně přístupná.

Procházíme temnými chodbami, do kterých jde světlo jen střílnami od hladiny moře. V kanálu je poměrně velký provoz. Mimo plachetnic a menších motorových lodí tu potkáváme i dvě obr lodě.



Naše malé kajaky nám umožňují vjet i do železnou sítí zavřeného tunelu ve skále. Je asi 5 metrů široký a vede neznámo kam…do tmy. Pádlujeme s napjetím a netušíme, kam nás tunel zavede. Ale asi po 30 metrech sem začíná opět pronikat světlo a my zjišťujeme, že jde jen o obloukový průplav ve skále.

Tahle objevná cesta do neznáma pro nás byla oživením. A tak živě překonáváme další kilometry kolem Šibeniku dál na Krku. Podél břehu jsou všude klece s mušlemi. Na jedné mušlí farmě stavíme na jídlo.

Už je dost hodin a tak se domlouváme, že rychlejší lodě pojedou napřed, aby mohl Pepa odjet ze Skradinu s posledními výletníky stopem pro auto. V jedné chvíli trochu fouká a tak roztahuju paraple a necháváme se s Pepou a Marcelem táhnout. Kolemjedoucí česká plachetnice si nás natáčí na video - jsme filmové hvězdy! Ale pak bereme do rukou pádla a plachetnici fofrem předjíždíme. Vítr nám přeje a vyfoukává nám menší pomalejší vlny, které nás pohánějí na Prokljanském jezeře, takže netrvá dlouho a jsme ve Skradinu. Kouzelné městečko je pro nás konečnou.
kajaky



Jaké překvapení, když se tu za 10 minut objevují Kristýna s Ondrou. Umějí se snad pohybovat časoprostorem??? Neumějí, ale drobný Ondra je z dálky zaměnitelný za děvče a tak se stalo, že bodří Moraváci z oné české plachetnice je vzali na palubu a převezli přes jezero.Kristýna s Ondrou po moravském uzeném a slivovičce zjevně pookřáli a tak ještě zvládají běh k vodopádům a jejich kompletní prohlídku. To, na co má běžný turista program na celý den, oni ve své euforii zvládají za 2 hodinky. Vlastně urazí o 8 kilometrů pěší chůze víc, než běžný turista, který se k vodopádům veze lodí. Marcel se k vodopádům taky vezl lodí, ale svojí a musel pádlovat v naftové skvrně. Nakonec ho strážci parku dovnitř nepustí a ani ho nenechají přistát. Hnusná komerce to je!
            Ale už je tu Pepa s autem a frčíme ke Šparadovi. V neděli pak ještě užíváme koupání a eskymování a pak nás už čeká neodvratný návrat do všedních dnů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama