Směj se - a jsi všech, plač - a zůstaneš sám.

Jak chutná moc - úryvek ze XVII. kapitoly

30. července 2010 v 0:52 | Ladislav Mňačko |  Přečteno
Té noci Frank ne a ne usnout. To se mu stávalo málokdy. Vedle něho pravidelně, zhluboka oddechovala jeho žena. Frank ležel na zádech s očima dokořán, díval se do prázdné tmy. Před očima se mu přitom vybavovala dávná, hluboká minulost.

Marně si namlouvá, že ten mrtvý byl nýmand, s nímž se není potřeba zabývat, že ho už dávno prokoukl a zatratil, že je mu zcela lhostejný, že dožil konec, jaký si zasloužil. Je to sice rozumné, jenže člověk se neskládá pouze z rozumu, člověk se mimo jiné skládá také ze své minulosti a Frankova minulost byla neodmyslitelná od toho mrtvého, prožili spolu příliš mnoho, nemá žádný smysl popírat to, člověk v sobě sice může podobné popírání pěstovat, může načas, někdy na velmi dlouhou dobu, násilně potlačit pocity, které považuje za obtížné, ale najednou přijde nečekaná chvíle, těžká chvíle, všechno na tebe začne padat a chtě nechtě se s tím musíš vypořádat. Staré, dávno zapomenuté děje, lísky a chvíle se vracejí s nebývalou jasností, znovu tě mučí staré bolesti a dávné činy, za které se tolik stydíš a nechceš na ně vzpomínat, a to všechno tě dokáže přepadnout ve chvíli, kdy to nejméně potřebuješ; před světem můžeš maskovat a skrývat ledacos, ale sám před sebou ne, ať se jakkoliv pokoušíš, ať si jakkoliv namlouváš, že je to možné.Každý prožije ve svém životě těžkou hodinu, alespoň jednou, a čím je jich méně, tím jsou těžší, ty těžké hodiny nahé, neodbytné pravdy, kdy si člověk musí přiznat sebe samého takový jaký je, bez příkras, které ukazuje na odiv světu, i bez příkras, které předstírá sám před sebou.

....

Moc, ty mrtvý, není ani dobrá, ani špatná. Moc se může stát dobrem, moc se může stát zlem, záleží na tom, kdo ji používá. Jak s ní dovede zacházet. Čím byla moc ve tvých rukou? Byla dobrem? Byla zlem? Nebo byla jen samoúčelem? Hračkou, se kterou sis pohrával a mazlil se? Kdyby bývala zlem, tak by tě dnes mnozí proklínali a radovali se z tvého neslavného konce. Ale tvého skonu nelituje nikdo. Pár nejbližších, a i to ještě s trpkou příchutí pochybností a nehezkých vzpomínek.A proklíná tě vůbec někdo? Nevyjadřují se v těchto dnech i ti, kterým jsi osobně ublížil, že to ani nebyl tvoje chyba? Přes dvacet let jsi štvala ničil vzdělaného, slušného člověka. Přišel si připít na tvou památku a myslil to vážně. Žádný smutek. Žádná nenávist. Jen neúčast a lhostejnost, slyšíš ty mrtvý, jen lhostejnost tě bude doprovázet na tvé zítřejší poslední cestě do zapomenutí.
...
Ale zde leží na posteli někdo, kdo tě zná. Leží a ne usnout. Drží, prožívá za tebe svou těžkou hodinu. Znal tě. Ví, kdos byl. Úporně a marně hledá odpověď na otázku - co se s tebou stalo? Zapaluje si už čtvrtou cigaretu a zapálí si ještě spoustu cigaret, než přijde na to, že na svou otázku odpověď nenajde. Ptá se, jestli je tě škoda, a sám si odpovídá, že ne. Nikoho totiž není škoda. Nikoho, kdo formoval sám svůj vlastní osud. Tys měl možnost formovat ho tak, jak jsi ho formoval. Ale mohl jsi ho formovat i jinak. Tys zvolil svou cestu. Krutou cestu. Snad nejkrutější. Cestu ohromného vypětí - do nicoty. Nespící nachází jedinou odpověď, ale ta neuspokojuje: Moc korumpuje.
Jak ti chutnala všechna ta moc, kteou jsi měl v rukou, mrtvý?
Franka vytrhlo z úvah tiché zasténání. Žena spí. Pavlína. Něco se jí zdá. Musí to být těžký sen, když sténá. Opatrně, aby ji nevzbudil, k sobě přitiskl její hlavu. Opatrně, aby ji nevzbudil, jí položil ruku na prsa. Nechová se k ní tak, jak by měl. Ale má ji, Pavlína je jeho žena, je jediné, co na tomto světě má. Láska? Je to ještě láska? Zvykli si na sebe. Snad někdy, když jsou spolu, si jdou navzájem na nervy, ale když je od ní daleko, nejednou ho popadne silná touha, tak silná... zvykli si na sebe. Znají se a nic si nepředstírají. Je to ještě láska? Není to o něco  míň a zároveň o něco víc? Ale - co jiného je láska?
Co má Frank? Mizerný reportérský plat. Práci, která ho nebaví. Zábavu, rozptýlení, s nímž se musí skrývat. A tuhle ženu. Mít někoho, mít někoho, kdo je žena...
Vzbudila se. Neřekla nic, ale Frank věděl, vycítil, že je vzhůru, nemohl ve tmě vidět její oči, ale vycítil, že je má otevřené. její dech se ztišil, její prsda se zdvíhala jinak. Čekala.
"Máš ještě pořád hezká kozlátka..."
"Ach Franku..." vydechla. Znělo to jako pozvání k zázraku.
"Mám jen tebe, Pavlínko..."
Pohladila ho po vlasech. Věděla, co tím říká, proč to říká. To, co je víc než láska, je totiž mlčení plné porozumění...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama