Směj se - a jsi všech, plač - a zůstaneš sám.

Droga

6. srpna 2010 v 12:01 | infinite |  Psaní
"Tak já ti nevím, co budu dělat," pronesla smutně Irena. Seděla nešťastně schoulená v křesle a rukama svírala hrníček kafe.



Kamila poletovala v kuchyni a kamarádka už jí začínala lézt na nervy. Seděla tady už hodinu a pořád mlela to samý. "A co ti tak vadí? Vždyť na tom není nic hroznýho! Chodí do hospody? Nechodí. Chodí za babama? Nechodí. Dává ti peníze? Dává. Tak co bys chtěla?" zhodnotila Kamila stručně situaci. Donesla si hrnek kávy ke stolku a sedla si proti Ireně. Konečně si mohla zapálit cigáro a tím z ní částečně spadla nastřádaná nervozita. Dívala se na Irenu a uvědomila si, že je asi opravdu velmi nešťastná.
"Když on už jako by mě ani nevnímal. Přijde z práce, roztěkaně pozdraví. Dřív si alespoň přečetl noviny a něco sněd. Teď už ani to ne. Hned jde do pracovny a zapne tu bednu. A ty výmluvy. Kdybys to jen slyšela," povzdechla si Irena.
"V té poradně jsi už byla?" zeptala se Kamila tvrdým hlasem. Ale ani se nemusela ptát. Velmi dobře uměla odhadnout, že její kamarádka nesebrala potřebnou odvahu, aby šla svoje problémy svěřovat někomu úplně cizímu. "Víš co? Já tam zrovna zavolám." Rozhodně vzala telefon a vytočila číslo, které už měla dávno zjištěné právě pro Irenu. "S některýma lidma je to prostě těžký," pomyslela si.

"Je to můj svět! Nenechám si ho sebrat! Nechte mě všichni být. Teď chci být tady a nechci nic vědět," vysílal tyhle signály tak silně, až přestal slyšet hlasy, které k němu doznívaly z venku.
A pak už neslyšel nic.
Netrpělivě čekal, až to zabliká modře, zaškrundá v elektronických vnitřnostech a konečně naběhne obrazovka. Tuhle chvíli miloval. Byla to vlastně taková kratinká předehra. V žaludku se mu začínaly mísit pocity, které tu včera nechal. "Jestlipak dneska přijde l.í.z.i.n.a? To by bylo fajn, dneska bude volněji, mohl by pěkně rozvázat." Ona byla vždycky svolná.
Na Breth dneska neměl náladu, ale mohl by se jí vyhnout. Říkala přeci, že má nějaké školení.
Ještě párkrát klikne a je doma. A už to frčí.
"Nazdár! Modrovousi, kde vězíš? Mám už roztáčet nebo dneska bude kávička?"
No jo, Tánička, ta nikoho nenechá bez povšimnutí. Holka ztřeštěná.
"Dám si jedno pivínko, zlato. Nemůžu přeci vynechat vitamínky od zdravotní sestřičky,"
odpovídá jí, ale před očima se mu vybavují myšlenky na její hyperaktivní děti a nasmrt nemocného manžela. Není jediný, s kým to tady řeší. Ale nic asi nevyřeší. Je silná i slabá. A ta slabost ji čas od času dostihne.
"Jestlipak už máš dneska za sebou píchání?" nemůže si odpustit zaběhnutou a tolikrát použitou otázku.
"Jasně, první várka už je za mnou a další se už na to třesou…. Důchodci v čekárně," zakončuje Tánička větu rozesmátým kukučem.
"Cože, tady se bude dneska píchat?" chytá se jejich konverzace nějaký Devil. A Tánička se ztrácí pod zámek s novým nápadníkem.
L.í.z.i.n.u nikde nevidí. A tak moc by chtěl. Je neuvěřitelná. Nejenom, že ho dokáže vybláznit. Stačí, když naskočí její nick na obrazovce a pocítí, jak mu srdce začne poskakovat. Zatmí se mu před očima a všechen tlak jde do toho správného místa. "Uf. Musím si zakázat na ní myslet! Jsem přeci inteligentní chlap, vysokoškolsky vzdělaný." Jenže ona taky není naivní husička. Je to chytrá holka, vlastně žena. Vyzrálá žena. Je to jedna z těch, které vyzrály do chutě vína s přívlastkem. Její přívlastek je moudrost a živočišnost. Opojná kombinace. Nejdřív byla živočišná. Krásně. Nechala se odvést do místnosti, kterou vytvořil jen pro ně. A přistoupila na jeho hru. A hrála ji krásně. Když byli u konce, držel ji v náručí jako panenku a vrýval si do paměti všechny pocity, které mu dopřála prožít. Nasával vůni proběhlých minut a byl zoufalý z toho, jak mu ta chvíle uniká mezi prsty. Když ji pak viděl příště, bylo to jiné. Něžnější. Ale zase závratné. Jak může net zprostředkovat tak opravdické pocity? Nemohl se myšlenek na ty chvíle zbavit.
Přišla asi za týden. A pak za čtrnáct dní. Pak za tři. Byla nevypočitatelná. Ale vždycky byla neopakovatelná. Popáté se nemilovali. Povídali si. O životě.
No nic, dneska tu prostě není.
"Ahojky, Moudrovousi. Máš na mě čas?"
Víla. Jeho víla přišla. Usmál se vduchu a zároveň ho trochu zabolelo u srdce.
"To víš, že mám. Jak se máš? Co děláš?" odpověděl a přemohl ho pocit svědomitého otce.
"Je mi smutno. Nenapsal mi. Asi už mě nechce vidět," dostal odpověď, kterou očekával. "Ach jo, holčičko, jak já jen by ti mohl pomoct?" Víla byla jeho první netová holka. Byla nejdřív záhadná, fantastické obrazy uměla popsat. Vznášela se nad lukami a vstupovala lidem do myšlenek. Mluvila záhadně, tajuplně. Lákalo ji milování, ale hned poprvé pochopil, že moc opravdových zkušeností nemá. Zůstávali u polibků a něžných dotyků. Je to jeho milá trvalka. A je taky jediná, se kterou se kdy sešel. Je krásná, mladinká. Ale velmi nešťastná. To její neštěstí z ní čiší. Nemá nikoho, kdo by jí pomohl být si jistou. V jedné jediné věci. A trvá to moc dlouho. Dlouho trvalo, než to pochopil. A když mu to došlo, hodně se na něj zlobila. Ale pak si to vysvětlili. Je teď jeden z mála lidí, který ji nezklamal. Naopak, svěřuje se mu se svými nejskrytějšími pocity. Začala mu důvěřovat. Vážil si toho. U ní si toho velmi vážil. Někdy se za to až styděl, protože on si dokázal uvědomit svou nedokonalost i nespolehlivost. Ale snažil se jí opravdu nějak podpořit, a to ho ospravedlňovalo.
Ponořil se do hovoru a přestal vnímat svět. Čas letěl jak stádo splašených koní, ale pro něj se zastavil. Byl teď v jiném světě, ve kterém má čas zcela jiný rozměr.

Vešla do ordinace. Působila na ní stroze, studeně. Paneláková místnost, vybledlé závěsy z levné textilie, stará křesla ze 70. let a ošoupané potahy. Na stěnách byly pověšeny poličky s odbornou literaturou a povadlou kytkou. Vedle kytky stála stará flaška od matonky jako důkaz toho, že občas květina dostane hlt zálivky, aby zde mohla nuzně dál přežívat. Měla velmi stísněný pocit a chtělo se jí utéct. Ta zatracená Kamila! Jak si někdo může vědět rady s jejím problémem? Vždyť ji nikdo nezná, nikdo neví, co všechno se v jejím životě událo. Jenže Kamila vypadala opravdu rozzlobeně a stůj co stůj se rozhodla, že ji sem dotlačí. Stačí, že ztrácí manžela, ještě tak aby přišla i o jedinou kamarádku. V čekárně nikdo nebyl a sestřička ji po naučených a obvyklých otázkách s nezájmem poslala do těchto dveří. Jako kdyby sem chodila běžně. Kdyby ta nána věděla, jak těžce se ji bere za kliku. Myslela, že se jí podlomí kolena a že to nedokáže. Nakonec se ale zhluboka nadechla a dveře se otevřely.
"Dobrý den, vy asi budete paní Novotná?" usmál se na ní doktor a podával jí ruku. Posaďte se tady, hned se vám budu věnovat." Ukázal ji na jedno z křesílek. Sám ještě neosobně sedl za svůj stůl a něco si poznamenal do počítače. Pak se ztěžka zvedl, vzal si poznámkový blok a přisedl vedle ke stolku. "Tak copak vás za mnou přivedlo?" položil Ireně otázku a pozvedl obočí s náznakem svého zájmu o to, co uslyší.
Irena spustila. Nejdříve pomalu. Nemohla najít vhodná první slova, hlas se jí zadrhával. " No, víte…jsem tu kvůli manželovi." Uvědomila si nesmyslnost svého oznámení. Kvůli čemu jinému by tu měla být, když je v manželské poradně. Doktor se ale chápavě usmál a dokonce ji podpořil otázkou "Ano? A čímpak vás trápí?" Irena začala pozvolně vyprávět. Najednou si uvědomila, že z ní spadlo napětí, a že se jí slova vynořují sama od sebe. "Víte, jsme spolu už 19 let. Máme dvě děti, na škole. Kluk je na intru, holka v Praze na vysoký. Manžel je inženýr, je zaměstnaný u stavební firmy. Měli jsme za ta léta různé krize, nebyly peníze, pak byla holka nemocná. Ale všechno jsme nakonec překonali. Jenže teď je to nějaké divné. Jako kdybych byla vzduch. On už se mi neumí podívat do očí. Přijde z práce, řekne mi pár naučených vět a to je všechno. Říká, že mají moc zakázek, že nestíhají, že musí pořád pracovat. Doma se zavře do pracovny a často nepřijde ani na večeři". Irena sáhla po kapesníku, protože ji začal pozvolna přemáhat pocit lítosti. Vždycky se těšila, že bude mít s manželem na sebe konečně čas, když ji ubude starost o děti. Dřív spolu řešili všechny problémy. On rád poslouchal příhody ze školy, které mu ona ráda vyprávěla. Když byl čas. Je fakt, že času moc nebývalo. Byla ráda, když domů dorazila kolem páté. Honem uvařit, něco uklidit, pak úkoly, se psem ven. Taky si musela ještě něco nachystat do práce, a u televize žehlení. Manžel chodíval i déle, někdy ani ne na večeři. Ale vždycky si našli chvilku, aby si popovídali a něčemu se společně zasmáli. Jenže poslední dobou se všechno změnilo. Ona už se nepotřebovala tolik chystat na hodiny, děti byly pryč, na volejbal už taky nechodila. Nějak všichni zestárli a ztratili zájem. A on jí místo společných večerů mizel pořád k té zatracené bedně. Nejdřív se vymlouval, že musí dodělat nějaké výkresy. Ale kdepak výkresy. Kamila se jednou na návštěvě u ní podívala do počítače. "Tak holčičko, ten tvůj zaměstnanej mužíček hodiny visí na netu, to je jasný jako facka." Ukazovala jí cosi na obrazovce, ale Irena tomu nerozuměla. "Neblázni, co tam tak může hledat?" ptala se tenkrát udiveně Kamily. "Neptala bych se co, ale koho," odpověděla ji dost neomaleně. Kamila věděla, o čem mluví. Měla přehled. Na tomhle malým městě se nic neutají. Viděla ho několikrát na "obchodním jednání" s atraktivními ženami středního věku. O tom ale Ireně nikdy nic neřekla. Proč taky.
"Pane doktore, on tam celý dny a noci povídá s lidma na internetu!" vzlykla Irena. "Nevadilo by mě to, ale on je jak tělo bez duše. On je na tom závislý, je to jeho droga."
"Paní Novotná, to by chtělo širší rozbor," poznamenal doktor a podtrhl si nějaké slovo ve svých zápiscích. Pípla mu sms-ka a tak se nadzvedl na křesle a zběžně se podíval na mobil, který měl v kapse u saka. Jeho vážná a poměrně vnímavá tvář se neznatelně na okamžik usmála. Ale byl to kratinký záblesk. Irena si ho ani neuvědomila. "Jak říkám, to chce, aby se sem s vámi dostavil i váš manžel. Musíme společně pátrat po tom, co vašemu vztahu schází a co nutí vašeho manžela vyhledávat to jinde." Doktor vstal a přešel za svůj pracovní stůl.
"Ale já vím, že mu přeci nic neschází," namítla Irena. Spustila seznam všeho, co pro něj poslední dobou dělá.
"Paní Novotná, jak říkám: Je potřebná návštěva vás obou. Dnes tady spolu již nic nevyřešíme," poměrně stroze ji doktor přerušil a kliknul myší na podložce. Těkavě zvedl oči k Ireně. "Sestřička vás objedná, ano? Já vám dnes skutečně nemohu nic poradit."

Počkal , až se ta otravná ženská konečně zvedne a odejde. "Honem, honem, babo. Běž už! Hodina mého času dávno minula." Uvědomoval si, že je nedočkavý, že by se měl ovládnout. Ale nedokázal to. Než zaklaply dveře jeho oči visely na monitoru.
"Lízinko, tak rád tě vidím," klapaly teď jeho prsty do klávesnice.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ruda Ruda | 9. ledna 2011 v 10:53 | Reagovat

To je ze života. Že by ze života?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama