Směj se - a jsi všech, plač - a zůstaneš sám.

Elegie pro Unu

11. srpna 2010 v 9:31 | Robinson Jeffers |  Přečteno
 Robinson Jeffers (1887 - 1962) je americký básník, který psal již od mládí a který žil se svou milovanou ženou Unou na pobřeží Tichého ocánu v kamenném domě, který vlastníma rukama postavil. Zajímavé na tomto básníkovi je, že nejvíce překládán byl do češtiny a v Česku byla hrána většina jeho divadelních her. Zde uveřejňuji Elegii pro Unu, která je psána po smrti básníkovy ženy.




 Elegie pro Unu

Jestliže je čas toliko jiný rozměr, pak vše
            co umírá,
zůstává naživu; není vyhlazeno, ale jen posunuto
z našeho obzoru. Una dosud žije!
Je tomu hrstka let - jsme milostnou dvojicí,
            lační jako jestřábi, jinoch
a dívka již jednou vdaná. Je tomu hrstka let -
jsme oba mladí, statní a urostlí a radostně se lopotíme na stavbě
našeho domu. Potom ona v širokém okně k moři
s nekonečnou vytrvalostí, ale nikoli s velkou
            trpělivostí učí naše syny
číst. Je tam stále
se svou krásnou bledou tváří, s těžkým vlasem,
            s velkýma očima, které sklání
do stránek knihy. A je tomu hrstka let -
sedíme se svými dospělými syny
            v pohupujícím se motorovém člunu,
který se vzdaluje od Horn Headu v Donegalu,
            a pozorujeme polární kachny,
provádějící šaškovské přemety podél tisíc stop
            dlouhého útesu a hledíme
na tereje, padající jako hvězdy
střemhlav k mořské hladině; její velké modré oči
            překypují
divokou krásou. Anebo kráčíme v Orknejích,
v tajemném ovzduší obrovitých balvanů, které
            tam stojí,
vztyčeny na úsvitu světa neznámým plemenem k poctě
            zapomenutých bohů,
a matně rozeznáváme v hlubokém severském šeru
velké hejno divokých labutí, klesajících z mračen
k popelavému jezeru. Una maličko pláče pro blaho
            krásy. Jenom návrat domů
k naší milované skále přes šedý a bezvěký Pacifik
v ní probouzí obdobnou radost. Je možné, že všechny
            tyto naše osudové zážitky
jsou pevnými body vracejícího se okruhu času
            a trvají věčně...
Je to zlé. Una zemřela a já
jsem ponechán čekání na smrt jako bezlistý strom,
čekající, až shnijí kořeny a strom padne.
Nikdy jsem si nepomyslil, drahá, že bys mne opustila.
Věděl jsem, že jednou zemřeš, raději bych byl zemřel
            první,
ale zemřelas ty první. Je to docela přirozené:
protože jsi milovala život, muselas zemřít první, a já,
který jsem o život nikdy mnoho nedbal, musím přežít.
            Život je levný v těchto dnech
je nám měřit svou sílu s Asií, jsme levní jako prach
a smrt je také levná, jenže - nikoliv ta její!
            Je to obvyklá věc:
umíráme, přestáváme existovat a ti, kdo nás milují,
se utápějí v zármutku a v alkoholu, čtvrt galonu
            o půlnoci
a po číškách ráno - nebo jdou hledat
jinou lásku; ale ty a já alespoň
nejsme směšní.
Je opět září. Šedá tráva, šedivé moře,
inkoustově černé stromy plné bělobříškatých racků,
křičících v šeru na větvích a štěkajících jako psi -
a tato strašlivá ztráta! Uplynul rok. Ona zemřela a já
žil po celý dlouhý rok z měkkých trouchnivých pohnutí,
z marného trýznění, z opilé lítosti, z těžkého žalu
            a šedavého popelu,
ach, pro smilování boží!
Ne že bych byl osamělý, protože zde nejsi. Jsem osamělý;
jsem zmrzačený, neboť jsi byla částí mne samotného;
ale muži to snášejí. Stárnu a má láska zašla:
je nepochybné, že mohu žít bez tebe, hořce a snesitelně.
Pro to nenaříkám. Mou trýzní je paměť,
mým hořem je, že jsem viděl korouhev a krásu tvého
            statečného života, jak jsou
vláčeny v prachu ponurou cestou k smrti. Že jsem tě
            viděl poraženou, tebe,
která jsi nikdy nezoufala, procházejíc slábnutím
a utrpením - do nicoty. Je to obvyklé, věřím. Byl jsem
            toho svědkem a doufám, že jsem
tě nikdy nezklamal. Myšlenka hodná opovržení -
zda jsem tě zklamat či nikoli! O mne nešlo!
Já neumíral! Je smrt hořká, má nejdražší?
            Je to nicota. Je to mlčení.
Ale umírání může být - hořké.
V tomto černém roce
jsem často myslil na siláka Hungerfielda, muže od
            Koňské říčky, který
zápasil se Smrtí - hmatatelně, jak řekli svědci,
            hrdlem proti hrdlu,
s hněvem proti hněvu ve tmě -
a přemohl ji. Kdybych já byl měl odvahu a naději -
nebo ryzí hněv -
byl bych nyní nepochybně zajatcem Smrti, nikoli
            jejím přemožitelem.
Byl bych se svou nejdražší v pusté temnotě,
kde nic nezraňuje. Nevzpomínal bych
na tvé stříbrem obložené zrcátko, o které jsi mne
            požádala,
posadivši se potom na lůžku, aby ses podívala
            na svou tvář,
maličko pozměněnou. Byla jsi ještě krásná,
ale nikoli už - jako dříve - podobná sokolu.
            Neřekla jsi nic; povzdechla jsi a odložila
            zrcátko; a já se provinile
usmál, zatímco mi slzelo srdce,
a řekl jsem, že vypadáš dobře.
                                                            Ty lži - 
            neupřímné, zoufalé, nepřesvědčující lži,
zatímco jsi ležela umírajíc!
                                                To jsou důvody,
proč chci opět psát verše, proč chci ohlušit paměť
a na chvíli ji uspat. Nikdy se nestrachuj:
            nezapomenu na tebe -
dokud nebudu s tebou je to už jen hra
a sebeklam: ty mne nemůžeš slyšet, ty nejsi. Nejdražší...

Z angličtiny přeložil Kamil Bednář.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mab Mab | 31. května 2011 v 15:17 | Reagovat

Nádherné dílo.

2 Jana Jana | 1. června 2011 v 23:28 | Reagovat

Děkuju za zastavení. Jefferse mám ráda..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama