Směj se - a jsi všech, plač - a zůstaneš sám.

Elba 2006

9. září 2010 v 15:50 | Jana |  Cesty
Toto psaní začínám v sobotu 15.4. večer. Sedíme na terase restaurace na pláži Reale, pár kilometrů od Porta Azzurra na Elbě. Pepa s Marcelem popíjejí pivko, já červené místní vínko a tužka mi únavou vypadává z ruky. Je docela zima a tak jsme se snažili servírku přesvědčit, aby nám přinesla HOT VINE, ale na Elbě opravdu ani v nejmenším netuší, co by to mohl být svařák. Reprodukovanou hudbu z restaurace úspěšně přebíjí šumění příbojových vln, na kterých jsme sem asi před hodinou přijeli. Cestu po moři chci ale odvyprávět od začátku:
skála


Marcel                                                                                            Pepa
marcel
pepa






















Jana
jana








Čtvrtek, 13.4.

Z Vrchlabí vyrážíme po 14 té hodině. Cestu do Jilemnice pro Marcela jsme s mým mileným mužem strávili v prudké hádce, okořeněné o mé slzy a jeho sarkasmy: "Předpokládal jsem, že vše bude připravené, když si bereš volno od rána!!"Tím "všechno" samo myslel jeho čelovku a vařič, o kterých netušil, kde je má. Já samo byla dopoledne taky v práci, sbaleno jsem měla už od večera, nahonem jsem jen smažila řízky na cestu. Naštěstí Marcel ředí naší hustou rodinnou atmosféru a tak už to v Praze v HG -čku na rozvod nevypadá. Kupujeme mapu Elby. Vlastně hned dvě, poněvadž když jí Pepa objednával, řekl mu machr v Kiwi, že mapu Elby mají a že jsou dvě. Pepa v domnění, že se jedná o dvě různé, do sebe zapadající části ostrova, objednal tedy obě dvě. Machr ovšem myslel, že mají poslední dvě na skladě, ale asi se jich potřeboval zbavit a tak jsme šťastnými majiteli posledních dvou stejných map. Ostatně, podobně jsme si s Pepou každý koupili stejného průvodce, tak můžeme mít všechny informace o ostrově stereo. Ještě dokupujeme pádlo, neoprénové rukavice. V Kotvě nandáváme 3 singl kajaky: seayak, kodyak -nám už známé prijony a od necek elaho. Do posledně jmenovaného raději cvičně sedám, abych zjistila, zda je jetelný. Už od pohledu je hodně nízký. A opravdu: kolena cpu do opěrek jen velmi ztuha a to na sobě nemám tlustý neopren. V duchu uvažuju, že se do toho někdo jiný třeba narve lépe. Tím jsem si jasně zpečetila, že vybude na mne.
kajaky
            kodyak, seayak, elaho - odzadu dopředu

Pátek, 14.4.
            Cesta ubíhá dobře. Jen zasněžený Brener překvapeně pozoruje naše lodě. V Piombinu jsme ráno v 8 hodin. I když se nám moře zdá být klidné, raději se rozhodujeme pro trajekt. Přeci jenom máme málo dní a rádi bychom obepluli celý ostrov. Až na trajektu nám dochází, jací jsme všichni tři tydýti a jaké štěstí jsme udělali touto volbou. Ukázalo se totiž, že jsme jako Elbu odhadli vzdálený pevninský poloostrov. Už jsme ale v Portoferrariu a hledáme vhodné místo na nalodění. Přebalujeme věci do lodí. Nechápu, jakým kouzlem jsme všechny věci na 4 dny do lodí nacpali, ale nacpali a vyjíždíme.
vyjíždíme

                                 

Den je jako malovaný, vlny mírné, cesta ubíhá jako malina. V jednu chvíli ztrácím sílu a tak se posílám na vodácký hřbitov a do starého železa a vynucuji si přestávku na pláži. S radostí zjišťuji, že na vině ztracené síly bylo hypo (2,4mmol) a od této chvíle pro čas na vodě nastavuji pumpu na 10% výkonu a slastně polykám prvního kokosového flinta. Slunce, plážička plná horkých oblázků. Červených, černých, zelených, hnědých, protkávaných křemennými žilkami. Stahuju neoprén, lehám si do rozpálených kamínků a zkouším se celkem úspěšně spálit na prvním jarním slunci. Marcel zkouší udici, ale jak říká :" Nechytám, jen zkouším nahazovat…"
rybolov
Idyla. Ale kolem Elby cesta daleká je a tak zase všechno na sebe, sebe do lodě, pádlo do ruky a makáme makáme.

         
jeskyně

  Míjíme geologicky velmi zajímavé pobřeží. Pepa zajíždí do jeskyně, ale na její dno raději ne. Červené skály jsou protkané křemennými žilami. Na vyvrásněných hřebenech leží "pytle vaty", což jsou lávové skály vzhledově připomínající kravská lejna. Pobřeží omílané mořským příbojem je erodované, příjemně protkávané písečnými či oblázkovými plážemi.





Za chvilku jsme na severozápadním ostrohu otrova Capo Vita a otáčíme se k jihu na východní pobřeží. Ztrácíme ochranu železných hor před větrem a vlny se v ten ráz zvedají. Zatím však nijak dramaticky. Pepovi však se sílícími vlnami začínají jiskřit oči a tak v rámci sebezáchrany u ostrého skalního výběžku rozhoduji o ústupu. Už je docela pozdě, je mi zima a pohledem do mapy zjišťuji, že k další plážičce bychom se tímhle mořem a 1,5 metrovými vlnami prodírali docela dlouho. Po 15 km od startu zajíždíme na pláž Direttore chráněnou před větrem vysokým hřbetem. Písečná pláž je posypaná železnými vločkami či struskou či čím. Je to černé a magicky se to leskne.


kameny







Pláž je černá, čarovně protkaná barevnými kameny.
Honem do suchého, uvařit véču, po setmění postavit stan. Hned zalézáme do spacáčku a pohledem ze stanu se kochám odlesky železné pláže a pohledem na osvícené Piombino 12 km přes moře vzdálené.



první pláž
 Sobota, 15.4.

          
bouřka

Budíme se do zamračeného rána. Je jasné, že se přes noc moře neuklidnilo, a že vlny, které byly za ostrohem včera, tam na nás čekají i dnes. "Wow, ty vlny jsou dvakrát takové!" křičím jen trochu vyjedu z chráněného zálivu. A pak už raději nekřičím, ale pádluju jako o život. Mezi vlnami se zanedlouho ztrácíme. Snažíme se být pokud možno blízko sebe. Jenže to mám zase strach, že budeme mít málo prostoru k manévrování. Chci jet co nejblíže k pobřeží, ale směr vln mi to moc neumožňuje. Jsou dost velké a proto se na ně snažíme najíždět kolmo a to nás vede hlouběji do moře. Některé se přede mnou hrozivě zvedají a vypadají, že se na nás každou chvíli převalí. Ale po chvíli zjišťujeme, že nepřevalí a že i při šikmých přejezdech nás nechávají v sedle. Po 2,5 hodinách usilovného pádlování přistáváme na romantické pláži.
pláž
Důvod přistání už tak moc romantický nebyl - nutně potřebujeme vyprázdnit močové měchýře a ruce máme vytahané až u kolen. Pepa ze sebe vydává všechnu sílu, aby byl na břehu dostatečně dřív a mohl nás nafilmovat bojující s divokými vlnami. Jenže ty hvězdné vlny s námi ke břehu neputují a tak zase budeme na filmu vypadat jako ořezávátka. Zjišťujeme, že jsme za těch dlouhých 2,5 hodiny ujeli pouhých 5 km. Moje glymča je kolem 5 mmol, což není moc na to, že jedu na 10% výkonu pumpy a cestou jsem vypila ¾ litru sladkého džusu. Blahořečím si za svůj nápad s camelbackem, který mám přivázaný na palubě a hadičku od něj mám prostrčenou vestou před pusu a můžu doplňovat sacharidy, aniž bych pustila pádlo, které v těch vlnách prostě pustit nejde. Tento systém má však i svoje mouchy: častým popíjením na studeném moři nevydržím dlouho když nechci dopadnout jako Tycho de Brahe. Na pláži obědváme a vyhledáváme svoje bolístky. Ramena mám bolavá a raduji se, že není 1. máj a já nemusím zvedat v průvodu ruku s mávátkem. Přesto odhodlaně nasedáváme znovu do lodí s nadějí, že se odpoledne vítr utiší a vlny zmírní. Neutišil a nezmírnily. Moře je čím dál tím víc divoké.
Doufala jsem, že nebudu muset nikdy do lodního deníku psát, že jsme se museli s mořem rvát o každý metr vpřed. No- a už to píšu! Pereme se, vyjíždíme vysoké hřbety vln, hledáme se navzájem mezi nimi. Zkoušíme s Marcelem soulodí a on se cítí tak jistě, že dokonce fotí Pepu. Tomu to dnes prý moc nejede a tak se poflakuje za námi. Mám ho spíš v podezření, že se mazlí s vlnami a vyhlíží nějakou zpěněnou potvoru. Litr vypitého džusu mě ovšem opět žene ke břehu. Zajíždíme do milionářské čtvrti na Capo d´Arco, která se nám fakt zdá miliónová: oblázková pláž mezi skalními útesy.

Bolí mě celý člověk, adrenalin mi přetéká i ušima. Jsem spokojená s elahem, které na vodě sedí stabilně jako kachna. Jen nízká paluba, pod kterou se mi nedaří narvat kolena, mě zlobí. Bere mi to 50% jistoty. Koukáme do mapy a já souhlasím s tím, že dnes potřetí zandám šprajdu a objedeme ostroh do nejbližšího campu Reale. Vlny jsou jako autobus. (NO - hodně malej autobus, ale jsou prostě velké). Lámou se o hranu ostrohu. Snažíme se je najíždět co nejvíce zešikma, ale stejně nás navádějí daleko do moře. Za hranou ostrohu však berou jiný směr a tak nám nabírají zešikma záď. Částečně na nich surfujeme a u kýženého campu jsme ani ne za ½ hodiny. Vychutnáváme si rozkoš písečné pláže a příbojových vln a jsme rádi, že dnes máme štreku za sebou. Ujeli jsme sice jen 8 km, zato jsme celý den makali jako soumaři. Liduprázdný camp je sice změkčilost a snobárna, ale nějak na to pod teplou sprchou zapomínáme. Na terase u piva a vínka je nám blaze.

     Neděle, 16.4.

            Celou noc nám do snů šuměly vlny, tříštící se divoce o pobřeží. Šuměly i v 9 ráno, když jsme se vyhrabali po poctivě naspaných skoro 12 hodinách. Protřela jsem svá oteklá očka, zatroubila plným nosem a zhodnotila, že mne tady z těch rozkvetlých kytek postihla senná rýma. U snídaně jsme zhodnotili, že je třetí krizový den a že nemá cenu se za každou rvát s mořem o každý metr a vydali se místo pádlování na pěší turistiku směr Porto Azzurro. Příjemnou vyhlídkovou trasu kolem zdejšího, prý už nefunkčního, vězení jsme zakončili italskou zmrzlinou a pizzou v přístavu. S plnými břichy nejsme schopni kroku a tak se necháváme zpět do campu odvézt pouťovým vláčkem, co v každé zatáčce srandovně houká a cinká.
město
Pondělí, 17.4.

            Pondělní velikonoční ráno je jako malované. Je malované lépe než vajíčka, které nemám. A tak mě Pepa proutkem šlehá zcela bezdůvodně. Tedy vlastně asi pro radost, že mne konečně může veřejně a beztrestně seřezat. A já jsem ještě za to ráda, že tenhle rok zase neuschnu.
            Zkušeně balíme a po včerejším půstu se nedočkavě hrneme k moři. Hladina je jako zrcadlo, ale jako to pokroucené z Petřínské rozhledny. Frčíme bez potíží a ani se při tom nenudíme. Mírné vlny nás drží ve střehu. Snad poprvé, co jezdíme na moře, nejdou vlny proti nám a naopak nás i malinko popostrkují. Objíždíme nejjižnější výběžek Elby. Na chvilku zastavujeme až po 5 km a pak dál na pláži Miniera di Calamita. Je těsně pod bývalým železným lomem. Písek je opět těžký černý a mezi ním mraky barevných a roztodivných kamenů. Naše lodě díky nim povážlivě těžknou.
železo

Nezajíždíme do zálivů Golfo Stella a di Lacona.
Pokračujeme dál blízko podél pobřeží a rozlámané vlny si s námi pohrávají jak s korkovým špuntem.
špunt
Všichni dostáváme mírnou mořskou nemoc. Proplouváme zajímavým terénem mezi dvěma ostrůvky, které jsou propojeny kamennou hrází, přes kterou přetékají vlny. Projíždíme na vlnách mezi kameny jak divokou řekou.
pepa

Po 10 km přistáváme na pláži Ripa Nera plné černých kamenů s bílými žilkami. Černá barva přitahuje slunce a tak se zase chvíli vyvalujeme jen v plavkách.
černá

Po hodině vyrážíme k dnešní cílové pláži. Ale zjišťujeme, že silnice je nad ní kdesi v nebesích. A tak se na naší zastávce tady jen bavíme pohledem na italskou omladinu, která sem přišla trénovat milostné pohyby a teď jim to nějací divně oblečení lidi kazí. Kašlou na nás, nic si zkazit nenechají a my si přijdeme jak šmíráci. Pokračujeme tedy o 3 km dál. Luxusní pláž, luxusní písek, silnice skoro až do moře…ale nedá se tu nikde přenocovat. Míjíme další a další luxusní pláže..a napádlujeme další kiláky navíc. Dnes asi 33 km celkem. Ve 20 hod přistáváme na poslední možné pláži Fetovaia. Pepa sehnal apartmán. Sbohem tvrdá zemi, která mi nemilosrdně každou noc otlačuješ moje boky, sbohem, má málo měkká karimatko, která nenecháš odpočinout mým znaveným zádům. Vítej měkká postýlko, houpavá drátěnko, jdu se blaženě propadnout do sna.

Úterý, 18.4.

            Statečný Pepa ráno brzko vstává a frčí autobusem pro auto. V 9 hod. nás nemilosrdně budí. Naposledy na sebe natahujeme hydro věci a jdeme se zlehka projet zátokou. Skalnatý hřeben je patrně ještěrka, která si šla zaplavat a jakmile položila hlavu na hladinu, zkameněla. U břehu zkoušíme eskymáky. Musím Janu, tedy mne, pochválit! Na naší první mořskokajakové cestě jsem na pokusy o eskymáka ani nepomyslela. Dnes je točím jako kuře na grilu. Ovšem - v zátoce, na klidné vodě, kousek od břehu, s nosálem a bez nákladu. Myjeme lodě, balíme, platíme nekřesťanských 70 euro za apartmánek. Moje odpočatá záda nás ale chlácholí, že ta cena nebyla přemrštěná. Odjíždíme na trajekt a naloďujeme se o hodinu dřív, což je fajn.
                       
            Sedím na zadní palubě trajektu do Piombina. Poslouchám řeči partičky italských chlapíků. Nevím o čem mluví, ale jejich řeč je harmonická mne hladí jak chleba s medovým máslem. Pode mnou duní lodní motor, vedle lodi plují vzduchem rackové, slaný vítr pofukuje a zvedá vlny. V duchu se mezi nimi vidím a uvědomuji si, jak mě z toho začínají bolet ruce. Spokojeně se ohlížím naposledy na Elbu a nechávám si napádlovanou únavu příjemně prostupovat tělem.

racek
O ČEM
JSEM NENAPSALA, ALE MĚLA BYCH:
  • O rackovi, který letěl vedle zábradlí trajektu. Plul tiše vzduchem a na malou chvíli byl součástí mého života.
  • O chlapíkovi, který z paluby házel kousky své svačiny rackům a ti kvůli těm drobkům předváděli akrobatické kousky. Chlapík se tomu dětsky hlasitě smál a dělil se tak o radost s mnoha dalšími přihlížejícími.
  • O vlně, která proti mně stoupá jako stěna a já jsem na jejím úpatí malá a bezmocná. Jen s napětím čekám, jestli mne vyveze na svůj hřbet a nebude ho chtít převrhnout na mou palubu.
  • O chvíli ticha a samoty, která mne obklopí na moři, když sedím na kajaku mezi vlnami a spoléhám jen sama na sebe.
  • O kamínkách na pláži, které jsou tak mnohotvárné, různobarevné, magické. Vezu si jich domů plnou tašku, jako bych si v nich odvážela i chvíle prožité na tomto ostrově Elba.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama