Směj se - a jsi všech, plač - a zůstaneš sám.

Balada z domu V+W

16. března 2011 v 23:53 | Jaroslav Hovorka |  Přečteno
Bosonohý:
"Oni i ty dopisy dokázali psát něžně. Třeba dopis malíře Wanga dívce Džu - za noci jsem vystoupal na horu Tchang na vlnách řeky se houpal Měsíc daleko za lesem hasly ohně zimních obzorů v zapadlých osadách se ozývali psi mrazem přokřehlí

já tu sedím sám Džu
čekám Tě Džu

počkám tu na jaro kdy tráva vyraší rozkvetou stromy zazelenají se úbočí pstruzi začnou vyskakovat nad hladinu mech se orosí oparem mlhy ráno se vzbudí křikem kolih sídlících na poli ječmene

jaro je nedaleko Džu
přij'd za mnou lásko

Tomu dopisu je dvacet století."




KLAUN:
taky nemám rád, že my vždycky počkáme, až to za nás někdo udělá, takový ty smrtelně a životně důležitý věci, což vidíte na tý sokolský písničce o sokolících, který stojejí v dlouhejch, hustejch řadách a koukají někam za Bílou horu - oni koukají, jak tam oře Čechie,
máti naše drahá,
ona vyorává
Čechů stará práva
a oni koukají, jak ňáká stará udřená ženská oře, jenomže my - sto tisíc mladejch sokolíků, máváme fanglema a čekáme, jestli ona vůbec něco vyorá, a jestli jo - tak pudeme hulákat ke svatýmu Václavu,
my si vůbec strašně moc namlouváme, my jsme štont opravdu věřit, že my jsme světový, že nás všude znají a mají rádi, protože jsme povahy holubiččí, čím víc, tím si se zdáme něžnější, jenomže to je strašlivej omyl, my dokážeme bejt zlí, ukrutně zlí, jen si vzpomeňte, pane, jak pět tisíc českejch žoldáků dokázalo zpustošit Soesti v roce 1445 nebo jak jsme vraždili Němce v Ústí nebo v Brně v roce pětačtyřicet, jenomže
já jsem tím nechtěl říct, že já chci odtud emigrovat, to já nechci, protože já to vím, co to je, odejít ze země, on už Sokrates dostal na vybranou buď emigraci nebo bolehlav - a on rači vypil ten bolehlav - ono se to jen krásně zdá, že tam za vodou je tráva zelenější, ono se říká, že ten, kdo se rozešel s milou řve sedm let, a ten, kdo opustí vlast, brečí celej život, a potom -
já jsem přece jen hrdej na tenhle národ, ono si stačí uvědomit, že po Bílej hoře tu zůstal ze čtyř milionů lidí jen milion a ten milion dokázal za padesát let udělat tak nádhernou věc, jako je český baroko, a to odsud Řím vyhnal tu bojovnější a pracovitější část národa."

BÁSNÍK:
jak chmýří pelyňku sám
v neznámo hnán
u stébla knotovky čekat
jak bílá oblaka bez cíle jít
noc co noc
sen o návratu snít

KLAUN:
"Ono na emigraci je vždycky nejhorší to, že vás tam venku mají za něčího agenta,
oni ve třicátejch letech o nás psali, že jsme agenti Moskvy, že prej za nás Stalin zaplatil divadelní dluhy v rublech, a my jsme se ve třicátým čtvrtým proti tomu ohradili, že je to nepřesná informace, protože jsme měli jen 383 671 Kčs dluhů, což je pro divadlo pakatel, a že to za nás zamáz´Marx, ale v piastrech, že si však nepřál bejt vláčen v našm prodejným tisku, a
když jsme emigrovali do Ameriky, tak nám nedávali práci, protože nás taky měli za agenty Kremlu, a když jsme se po válce vrátili domů, tak nás taky měli za agenty - tentokrát americkej rozvědky -
....
v šedesátým osmým v srpnu, v noci, ke mně přijdou tři plukovníci a šeptají mi, že je posílá Nejvyšší - že mám emigrovat, protože prej sem na ruským seznamu, určenej k zastřelení, a já přemejšlím proč sedím v peřinách a povídám -
pas mám, auto taky,
ze pět minut jsme pryč -
a oni na to, to že bych daleko nedojel, ale že se sejdem´zejtra ráno ve tři, oni že mě převedou sami, to že bude jistější, a
oni nás vozili od chaty k chatě, na každý tý chatě si sedli k vyřezávanýmu stolu a dali na něj tákhle velký bouchačky a přikryli je kloboukama já koukal, kde je kdo, a nikdy jsem nikoho neviděl a to dělali čtyři dny a pátej nám řekli -
jeďte furt rovně, až
přijdete k takovej vysokej jedli,
na ní je telefon,
vytočte 717 a řekněte -
´tady Cařihrad, tady Cařihrad,
jak mě slyšíte´
a oni vám řeknou, co dál, ale vy hlavně furtumfurt jeďte, hlavně se neotáčejte a zastavte až za rakouskou závorou,
jenomže v tom Rakousku jsme za dva měsíce poznali, že se v takovýmhle svrabu nedá žít, oni se tam mezi sebou hádají, kdo co kdy kde řek´- v sedmnáctým, ve dvacátým, ve třiatřicátým, v pěta nebo osumačtyřicátým, a tak se nedivím, že mi Zdenka za tři měsíce řekla -
´Jene, mně se stejská´
a já povídám - mně taky -
a tak jsme se vrátili, a já šel ráno k Nejvyššímu, on měl vždycky kravatu, a já mu povídám -
´tak jsem tady´
a on povídá -ježíšmarjá, člověče, kde seš,
my tě hledáme´-
a já povídám - ´dyks mě dal odvíst´-
a on povídá - ´a jo´-
on nikdy nebyl moc chytrej, on nikdy nepochopil, že si s ním dělají, co potřebujou, jenomže my jsme byli blbí, on byl hlavně hodnej, to jo, hodnej byl, ale ono je dycky všechno odsuď až pocuď, až sem jste hodnej, ale kousek dál už to může bejt zlý, někdy moc zlý, on jim byl možná zavázanej, jenomže
teď je v módě dizidentství, takovej ten komplex mučednictví, kdy někdo malej tady začne bejt pyšnej na to, že o něm dvacetiletá holka v Západním Německu napíše, jak on tady trpí, jenomže každej člověk u nás i venku ví, že on tak moc netrpí, ale všichni víme, že i kdyby to byla pravda, tak by se o tom na Západě nepsalo, kdyby se jim to nehodilo do toho veleříšskýho krámu, takže já nechci bejt
- ani emigrant, ani dizident -
emigrovat snad může někdo, kdo je úplně mladej nebo úplně otrlej, někdo, kdo se tady ještě ani jednou nezamiloval, protože každýho člověka dělá jeho první láska, ta, při kterej člověk touží prostřelit šípem slunce, aby zastavil čas jako ten váš Číňan,
a potom - kamkoliv utečete, vlastnímu stínu neutečete, zůstáváte pořád tím, kdo miluje Jana Husa, protože se šel dát upálit a s ním kráčeli ti dva jeho kamarádi, a potom - ten Polák, kterej jedinej se ho na tom církevním soudě zastával, jenomže -
ty doby už jsou pryč, teď to chce zapalovat jiskřičky a do těch jiskřiček jednou foukne vítr, třeba až z dnešních poručíků budou generálové, jen ne emigrovat, to nemůže udělat hlavně umělec, protože přijde o podhoubí, ze kterýho vyrost´, a potom - tam se nechytne a po návratu domů už taky ne, my jsme s Voskim tady po válce napsali sedm her a všechny jsme spálili, protože by nikomu nic neřekly, on čas je ďáblovo dílo, my si myslíme, že minulost je obrovská plocha času a přítomnost že je jen tenká niť - která obě ty plochy spojuje, ale je to omyl, ze všech těch ploch je nejdůležitější plocha přítomnosti,
to on jednou jeden emigroval do Hollywoodu a měl se tam dobře, ale pořád si naříkal, až mu jednou kamarád řek´
co ti tady chybí?
swimming pool máš
filmy točíč -
a on povídá -
to jo, to jo, ale
s nikým jsem tady nehrál kuličky´
a o to jde, o ty kuličky.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama