Směj se - a jsi všech, plač - a zůstaneš sám.

Cesta do země zázraků

19. července 2018 v 16:00 | Jana |  Cesty
Cílem naší výpravy bylo splutí řeky Kaitum od jejího zrodu až do soutoku s řekou Kalix. To se nám podařilo na dvanáctidenní výpravě začátkem června roku 2018. Jsme tři kajakáři (Martin K., Martin B. a Jana E.) a jeden řidič (Humorista) převážející auto ze startu do cíle. Jako bonus přidáváme dvoudenní splutí řeky Tärendöälven, která vzniká odpojením od řeky Törne a po padesáti kilometrech ústí u města Tärendödo řeky Kalix.


Řeka Kaiumälven (älven = řeka) vytéká z jezera Kaitumjaure (jaure = jezero), které leží ve výšce 600 mnm mezi horami dosahujícími téměř 1500 mnm. Do jezera z hor přitékají dvě říčky: Čeakčajohka (johka = potok, říčka) a Gáidumjohka (=Kaitumjohka). Jezero je přístupné jen po turistické stezce Kungsleden, dlouhé přibližně 440 km, vedoucí mezi Abiskem na severu a Hemavanem na jihu. Prochází jednou z největších zbývajících evropských oblastí divočiny. Jezero leží přibližně 120 km severně za polárním kruhem, nejbližší velké město je Kiruna. Před odjezdem jsme vyhledávali na internetu informace o řece - mnoho jsme toho nenašli. Na youtube bylo zachycených pár rybářských výprav splouvajících na nafukovačkách, kde se účastníci nechali k jezeru dopravit helikoptérou. Jen jedna dvojice mladíků za sebou plastové kajaky táhla přes hory od jezera Ataujaure. Rozhodli jsme se dopravit se k jezeru po vlastních, ale zvolili jsme jinou trasu - od Ataujaure využijeme řeku Suorggejohka a ke Kaitum se přiblížíme vedlejším údolím, přenášet kajaky budeme jen asi 6 až 9 km přes sedlo.
Obr. 3 trasa našeho putování

Autem cestujeme přibližně 3000 km - do Ritsem u jezera Akkajaure. Potřebujeme se dostat ještě deset kilometrů k jezeru Ataujaure. Čeká nás ale nemilé překvapení v podobě závory na cestě, dál to autem nepůjde. V tomto momentě se setkáváme s jedním z prvních zázraků, které si pro nás laponská divočina nachystala: U jezera nacházíme manželský pár, žijící v rozpadajícím se dřevěném domečku, kolem kterého je neuvěřitelný nepořádek. V příkopě leží rezavý dvoukolák. Po bedlivější prohlídce zjišťujeme, že má funkční nafukovací kola, je bezvadně vyvážený, velký akorát pro naše tři kajaky. Půjčujeme si ho za několik plechovek piva - což je pro "local people" patrně taky zázrak. Usmívají se a mluví o Božském nápoji z Československa. A my pěšky táhneme v trojitém zapřažení kajaky na start našeho putování.


Od Ataujare vozík posíláme zpět po Humoristovi, se kterým se uvidíme až za několik dnů v Killinge. Ve sněhové vánici vyrážíme na lodích přes jezero Suorggejauri a po stejnojmenné řece Suorggejohka na jezero Teusajaure (500mnm) - celkem 29 km. Vítr nám kupodivu fouká do zad, což každý vodák považuje za velký zázrak.


Na řece jsou tři pro nás nesjízdná místa - dva vysoké stupně a jeden asi stopadesátimetrový skalnatý práh. Přenáška nabalených kajaků je vždy hodně vysilující. Kluci kajaky tahají ve dvou a já jen poponáším nejtěžší loďáky. Ostatní peřeje a prahy jsou po prohlédnutí dobře sjízdné. V některých místech si stavíme záchranu.


Říčka dál teče rozestupujícím se údolím mezi zasněženými horami, kolem ní jsou zelené břehy s pučícími břízami, mezi kterými se pasou sobi, losi, na nebi plachtí dravci. Jako zázrakem na nás jeden počká než se k němu necháme snést proudem na větvi vyšší břízy. Pokojně sedí než vytáhneme foťáky, natočí se profilem, předvede svůj žlutý zahnutý zobák a teprve pak roztáhne křídla a majestátně se vznese. Orel mořský, s bělavou hlavou a světlým ocasem, s typicky rozevlátými perutěmi.


Z jezera Teusajaure se zvedají horské hřebeny, které se v jeho středu snižují do sedla, přes které vede stezka Kungsleden. U břehu je jedna z turistických základen, ve které na dva dny hledáme útočiště i my. Na čtyřikrát přenášíme kajaky a vybavení šest kilometrů přes sedlo ve výšce 780 mnm k říčce Kaitumjohki (převýšení 280 m).




Po té Martinové splouvají tříkilometrový úsek v kajacích nalehko a užívají si panenské vody s pocitem, že mnoho vodáků tady ještě nebylo. Já si kajak odnáším na zádech až k jezeru Kaitumjaure. Vyrobila jsem si na to superspeciální postroj - koupila jsem si v Liedlu za tři stovky batůžek s dobrým polstrováním zad a našila na něj laciné popruhy. Kajak, který je dlouhý 310 cm, jsem na batoh upevnila na široko. Na volné planině se nesl dobře, horší to pak bylo na cestičce lemované břízkami.



Samotné jezero Kaitum je dlouhé 36 km a skládá se ze tří částí. První část (Bajip) je sevřená horami, které hladinu jezera převyšující o 900 výškových metrů.


Střední část (Kaska) je za prvním zúžením, kde projedete skalnatým zlomem a opouštíte vysoké hory. Do dolní části (Vuolep) se dostanete splutím mělké peřeje. Těsně před ústím jezera leží rybářský kemp Tjuonajakk. Ten byl ještě opuštěný, zamčený a čekal, až sem helikoptéry navezou rybáře se zahájením rybářské sezóny. Komerce. Bylo vidět, že kemp poskytuje veškeré pohodlí. Ovšem odpadky tu pálí v sudu za chalupou a moc uklizeno tu nemají.


Dál nás čekalo ještě 112 km po samotné řece. Kilometráž jsme neměli, jen obrázky z digitálních map. Ale i z těch se dá snadno vyčíst, kde je třeba vystoupit a vyhodnotit situaci. Tak jsme bez ztráty kytičky sjeli všechny vodnatější peřeje a vyvarovali se snad jen jednoho nesjízdného místa.


Železniční most ve vesnici Kaitum už důvěrně známe - tady jsme nastupovali na vodu před dvěma lety. Tenkrát jsme se dívali proti proudu a Martin nám sliboval, že jednou… tu řeku splujeme až z hor. A my tajili dech a říkali si, jaké to bude a jak to zvládneme.

V takových chvílích mi vždy na mysli vytane kreslený obrázek Mirka Dušína, jak hochy láká na svatodušní výpravu:
U železničního mostu v Kaitum jsem se cítila stejně odhodlaně a šťastně jako Rychlonožka s Červenáčkem:

Na mostě v Killinge konečně vidíme prvního člověka, snad mladého Švéda. Už jsem si chystala v angličtině výstižný popis našeho dobrodružství, kterým jsem chtěla cizince ohromit. Ze švédského mladíka se však vyklubal starý Humorista, který nás po několika dnech odloučení vyhlížel. Tato země opravdu vypadá velmi liduprázdně. Spíš uvidíte jet po silnici traktor, než byste potkali živou duši na břehu.
Následuje nesjízdný Killinge fallet a pod ním vodácky nejzajímavější úsek asi čtyř větších mohutných peřejí. Letos tu teče asi 50 m³/s, což je o třetinu méně než před dvěma lety. I tak nám jdou vlny přes hlavu a válce vzbuzují respekt. Ale tím skvělé svezení nekončí - až do konce je řeka příjemně proudící a peřejnatá s výjimkou asi dvoukilometrového klidného úseku.

Nocujeme na "našem" ostrůvku mezi peřejemi a loučíme se s řekou posledním opět peřejnatým úsekem končícím soutokem s Kalixem kousek nad mostem Lappesuando.


Jaký je stav vody jsme si před zahájením výpravy načetli na internetové stránce https://vattenwebb.smhi.se/ Úžasná interaktivní mapa vám po kliknutí nad zkoumanou oblastí znázorní aktuální průtok v povodí vybraného toku. Takže víme, že v horách je vody dost, ale níž po řece je průtok pod dlouhodobým průměrem. Říčka, kterou se přibližujeme k našemu cíli má průtok zhruba 25 m³/s, později na Kaitum je už průtok vyšší, asi 50 m3/s. Na naše poměry jde o vodnaté řeky. Voda je nebezpečná spíš svou teplotou - nepřevyšuje moc 5℃. Některá místa jsou třeba přenést, některá dobře prohlédnout. Jezdíme na jistotu, protože kajaky máme plně naložené a zejména první peřeje nám ukazují, jak špatně se řídí kajak s těžkou špičkou. Také se nacházíme v divočině - v krajině bez signálu - a tak volat pomoc v případě nějaké nehody je vlastně nemožné.


Signál chytáme až po osmi dnech pár kilometrů před první vesnicí Kaitum. Pokud bychom potřebovali pomoc od zbytku světa, měli jsme možnost si o ní zavolat jen na dvou místech - a to v turistických základnách na stezce Kungsleden, kde jsou telefony pro nouzové volání na policii. První základna ležela u jezera Tesaujaure, druhá na začátku Kaitumjaure.


Základny v sezóně poskytují zázemí pro turisty. Mají zde nachystané dřevo, obchůdek s potravinami, ubytování, saunu a další vymoženosti. Provoz se však zahajuje až 21.6., takže teď byly zavřené, pusté. Jeden pokoj je zde však stále otevřený pro nouzové přespání.
Bezpečně jsme věděli, že na naší cestě nikoho nepotkáme. Na stezce leží jezera, které je nutné přepádlovat na veslicích - teď před sezónou však veslice na břehu nebyly. Potkat jsme mohli jen soby, losy, orly, a možná i medvědy, ale určitě ne žádné lidi.
Počasí nám přálo - celou dobu sněžilo, pršelo, bylo oblačno, oteplilo se několikrát až na 9℃. V noci bývalo kolem nuly. Ale ani jednou jsme nebalili mokrý stan - zázrak. Nebyli žádní komáři a jiná obtěžující havěť - zázrak. Sluníčko nás vzdor větru, dešti a sněhu sledovalo skrze mraky, a to byl velký hřejivý zázrak. A slunce nezapadalo!


Pádlování v divočině mezi zasněženými horami mě ohromilo. Ticho. Všude bylo ticho. Neslyšeli jsme žádné motory, výskoty, hudbu, neviděli jsme nikde žádné stavby, vedení, stožáry, silnice, komíny. Uvědomila jsem si, že jsme spolu ani nijak zbytečně nehovořili, dokonce jsem si při pádlování ani nezpívala. Poslouchala jsem ticho a slyšela harmonii země zázraků.


Odkaz na krátký film o naší cestě:


Ve Švédsku - Laponsku jsme už v podobném složení počtvrté. Propátrali jsme ostrůvky Botnického zálivu a sjeli několik krásných řek. To už stojí za symbolické založení klubu! KLP je zkratka. Víte co znamená?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama